/* end top */

Pregnantní zhodnocení ignorance principu souvislostí jako počátku rozvratných konců podal svého času švýcarský spisovatel Max Picard:

KDYŽ JSEM V ROCE 1932 cestoval po Německu, navštívil mne vůdce velké německé strany a ptal se mě, jak mohlo dojít k tomu, že se Hitler stal tak známým, že získal tolik stoupenců. Ukázal jsem na obrázkový časopis, který ležel na stole, a řekl jsem mu, aby se do něho podíval. Na první straně byla vyobrazena polonahá tanečnice; na druhé straně cvičil oddíl vojáků se strojní puškou; pod tím byla fotografie učence X. v jeho laboratoři; na třetí straně byl zobrazen vývoj jízdního kola od poloviny 19. století po naše časy; vedle byla otištěna čínská báseň. Na následující straně byly fotografie dělníků z továrny Y. za odpočinku, pod tím runové písmo nějakého indiánského kmene z Jižní Ameriky. Naproti stál poslanec A. na víkendu.

„Tohle je způsob,“ řekl jsem, „jak dnešní člověk přijímá věci vnějšího světa. Dnešní člověk přijímá všechny věci ve směsici, která nemá žádné vnitřní souvislosti. To dokazuje, že také v jeho nitru vládne zmatek bez nějaké vnitřní souvislosti. Dnešní člověk nestojí už tváří v tvář pevně daným věcem, a také věci nepřicházejí už k němu každá zvlášť. Nepřistupuje už také ke každé jednotlivé věci zvláštním způsobem, ale: k dnešnímu člověku, v jehož nitru vládne zmatek bez jakékoliv vnitřní souvislosti, přistupuje vnější zmatek bez jakékoliv vnitřní souvislosti. Nikdo už nezkoumá, s čím se vlastně potkává, každý je prostě spokojen, že se vůbec s něčím potkává, a do tohoto zmatku bez jakékoli vnitřní souvislosti může se proto cokoli a každý vmísit – také Adolf Hitler: dostane se tak do nitra člověka, aniž kdo zpozoruje, jak se tam dostal, a nezáleží už na něm, ale na obratnosti Adolfa Hitlera, zda chce nitrem člověka jen tak projít, nebo zda v něm chce pevně zakotvit.“

Tato směska bez vnitřních souvislostí, jak ji vidíme v obrázkovém časopise, působí takřka staromódně, takřka ještě řemeslně, srovnáme-li ji s rádiem [dnes s audiovizuálními médii vůbec; povšimněme si kterýkoli den například skladby večerních zpráv]. (…)

Tento svět [médií] je nejenom bez vnitřní souvislosti, ale produkuje také zmatek bez vnitřní souvislosti, produkuje věci tak, že od počátku spolu nikterak nesouvisí, a proto se také jedno po druhém zapomíná ještě dříve nežli to zmizelo, věci se prostě od počátku objevují v mraku zapomnění. Tento vnější svět předpokládá, že nitro člověka vůbec není schopno přijímat věci vnějšího světa v nějaké souvislosti: tedy tak, jaké skutečně jsou, jakými zůstávají a v jakých vztazích jsou podle své podstaty k sobě samým: tento vnější svět je tedy od počátku zaměřen na vnitřní diskontinuitu, na zmatek a nesouvztažnost v člověku. …můžete s ním jen proto takhle páté přes deváté mluvit, protože se žádnou z věcí není vnitřně spoután…

Ve světě diskontinuity se tedy čas nechápe jako trvání, trvalý stav, ale jen jako okamžik. V tomto světě okamžikovosti není také kdy žít s člověkem a poznávat ho.

SKRZE MAŠINÉRII OKAMŽIKOVOSTI se všechno stává všemu stejným a všechno se stává stejně bezvýznamným. Tam, kde existuje jen okamžik, není už vůbec žádných rozdílů, neexistuje už ani rozdíl mezi dobrem a zlem. (…) Dobro a zlo – to už jsou jen etikety, které mají lákat nebo strašit. Ale že toho, co dnes musí lákat, bude zítra použito k nahánění hrůzy – právě takhle povstává mezi lidmi zmatení a toto zmatení se hodí do krámu vládcům tohoto světa bez vnitřních vztahů.

TAM, KDE JE JEN OKAMŽIK, tam není čas, aby něco rostlo organicky, rostlo pomalu. Tam existuje jen přírůstek kvantity. Věci přibírají strašlivě na kvantitě rostou do obrovských rozměrů, ale není jim dán čas, aby se formovaly, aby se rozmanitě a mnohotvárně utvářely. Tam, kde není řeč o trvání, kde existuje holý okamžik, tam může věc jen rychle nabýt na objemu (jako v americké grotesce)…

PROTOŽE SE VE SVĚTĚ DISKONTINUITY žádná věc nemůže vyvíjet a tím se stávat rozdílnou od jiných, právě proto je podobná jedna druhé. Věci jsou bez vztahu, odervány od čehosi, ani se už dobře neví, od čeho, rozmělněny ve své podstatě, a takto už není vůbec žádných rozdílů mezi věcmi. Všechny věci a všichni lidé jsou bez vnitřních vztahů – a jsou si podobné právě jen tím, že jsou všechny bez vnitřních vztahů.

… všechno to, co je odněkud odtrženo, oderváno, vypadá, jako by mělo vlastní začátek, ale to vlastně není vůbec začátek, je to jen zející rána a tento začátek je zároveň koncem: je to svět, který si skrze tisíce pseudozačátků připravuje skutečný konec.

… technika, která všechno spojuje, drží všechno pohromadě, zastupuje člověku paměť. Člověk takto vůbec nepozoruje, že mu schází vnitřní kontinuita, tak samozřejmě funguje mechanická kontinuita vnějšího provozu.

NAPROTI OKAMŽIKOVOSTI, která všechno ničí, je ještě jiný okamžik, v němž vzniká pravá skutečnost, je ještě okamžik, který je vyňat z obyčejného toku míjení a který stojí proti věčnosti. Každý vpravdě dobrý akt vzniká v takový okamžik. Takový okamžik nesouvisí už s míjením světa, ale s věčností, a z ní dostává trvání. Tím, že člověk okamžiky svého vnitřního života přináší věčnosti, nabývají takové okamžiky trvání, a tak vzniká vnitřní kontinuita.

… v nesouvztažném světě se pak zdá, jako by neexistovalo vůbec nic jiného než to, co se v daném okamžiku stalo heslem…

VE SVĚTĚ NESOUVSTAŽNOSTI se cení mládež jen proto, že je nespoutaná a propadá okamžiku, a protože je u ní v popředí více fyziologické, příroda, a méně duch. Jen to se cení na mládeži, co odpovídá struktuře tohoto nesouvztažného světa. Mládí se tedy necení pro svou pravou podstatu, ale jen pro svou vnější strukturu: protože je nesouvztažná a pohyblivá.

A protože se mládež oceňuje jen podle vnějších znaků, podle okamžitých projevů, zachází se s ní také tak: nemyslí se vůbec na to, že mládež očekává mužný věk a stáří, bere se z mládeže pouze to okamžité a jedná se s ní sub specie okamžiku…

V TOMTO SVĚTĚ OKAMŽIKOVOSTI A NESOUVSTAŽNOSTI neznamená starý člověk, jehož bytost je založena na zkušenosti, získané trváním v času a na němž se vůbec jeví trvání a souvislost času – starý člověk neznamená v tomto světě nic. Starý člověk tu platí za člověka, který je na konci; počátek a střed života se tu vůbec nevidí, nevidí se tu život jako celek, jehož jsou počátek, střed a konec jen části, vidí se ze stáří jen to konečné, opotřebované, vyřízené…

Picardovy chmurné postřehy byly napsány před šedesáti lety – v čase před rozmachem médií. Vykřičník, který obsahují, mezitím dávno vzrostl do podoby Damoklova meče.